Včera mne v Královédvorském magazínu (nové noviny v trafikách) pobavil článek slečny Čihákové o tom že ve Dvoře nelze koupit pořádné kafe sebou. Vzpoměl jsem si při tom, jak jsem si takové "Americké" kafe začal také kupovat. Stalo se to někdy na konci minulého, či začátku tohoto století v Praze v podchodu metra Muzeum na Václavském náměstí.
Jednoho dne se tam ve skládacím mikrostánku objevil takový nemotorný, trochu naivní, ale veselý mladý angličan, či američan (asi znavený učitel angličtiny) a právě takové kafe do třetinkových kelímků s víčkem vyráběl, k tomu tam měl na tácku koblihy, muffiny, či další pekelně sladké a tučné pečivo.
Tu a tam jsem se u něho zastavil, snad ani ne, že by to bylo extra dobré, ale bylo to milé a příjemné. No on nevydržel dlouho, ale pro mne byl první. Od té doby začaly vznikat právě ty "pořádné kavárny" (schválně uvozovky - je to na dlouhou diskusi o kavárNách :-)) o kterých slečna psala.
No a kafe ve Dvoře? Mám rád kafe s mlékem, obvykle se mu říkí latte. Je to ve dvoudecce, dole kafe, uprostřed mléko, nahoře mléčná pěna, k tomu sušenka, či kousek čokolády. Otravuju s tím ve všech restauracích a kavárnách už hodně dlouho a posun tu je úžasný. Nejdřív krčení rameny, či pouhé "to neděláme", přes první drobné pokusy, kdy obsluha zakroutila očima, jako že už si zase někdo vymýšlí (ale stroj už na to mají, jen s ním moc neumí), nebo že to zkoušeli se sáčkovým - nasypat, zalít a zamíchat - to nekompromisně vracím. No a nyní už to začíná být celkem standardem. I v dobré "závodce" u pana Fiedora ve Vorlechu se to milá slečna servírka minulý týden skoro naučila :-).